V sedmdesátých letech, kdy jsem se začal intenzivněji věnovat myslivosti, jsem v nepřeberném množství ohařů nemohl stále najít to správné plemeno, které by uspokojilo moje představy o univerzálním psovi. Tak, jak život přináší drobné náhody a další rozhodnutí jsou důsledkem těchto náhod, stalo se i v mém případě.
Tchán pořídil v roce 1981 fenku ASS Aidu od Kozákova jezu a společnými silami, bez znalostí plemene, jsme fenu dovedli k chovnosti (velmi často to vypadalo, že ona vede nás). Fenka nám oběma předváděla výborné slídění ve všech porostech a ročních obdobích, skvělou práci ve vodě, přinášení a dnes již nepochopenou ostrost na škodnou. Moje rozhodnutí bylo jasné. Nechám si po fence psa. Anglického špringršpaněla. Moje další rozhodnutí, nebo spíš vnitřní přesvědčení mi říkalo, udělej všechno pro udržení loveckých vloh a vlastností plemene a pokus se zlepšit exteriér. Svého rozhodnutí, věnovat se špringršpanělům, jsem nikdy nelitoval a i když jsme později chov rozšířili o další lovecká plemena, ke špringrovi mám pořád nejblíž.

Anglický kokršpaněl byl psem mého dětství. Můj děda měl kokříka, který byl jeho přítelem a mým ochráncem. Má zvědavost mi nedala a chtěl jsem se přesvědčit, jak jsou na tom kokři s loveckou chutí po x letech. V roce 1993 jsem vycvičil kamarádce téměř tříletou fenku, která byla z domova znalá pouze skoku na gauč a z gauče. Lovecké pudy však přece jen zvítězily a přišlo i vítězství na PZ. Probudila se v ní hlasitost, zájem o stopu zvěře a neumdlévající slídění. Její chuť k práci i po letech na gauči mne natolik zaujala, že jsem si vzal po ní fenku Kazi z Vydrovky. Její dcery jsou součástí naší smečky již svou třetí generací a mladá fenka Harisa se jeví velmi nadějně.

Proč jezevčík?

Nejmenším zástupcem naší smečky se stala v roce 2000 fenka Biki od Petrboka - standardní jezevčík drsnosrstý, všeobecně známá pod jménem Barunka. Když říkám nejmenším, pak mám na mysli hmotnost. Co do výkonu se zařadila mezi lovce s velkým L. S velkou chutí a hlasitě pracuje na barvě a někdy až zoufale dlouho drží stopu. Dokáže být svérázný až zarputilý bojovník, ale zároveň milý a nevtíravý kamarád. A mohu s klidným srdcem prohlásit: ten kdo neměl jezevčíka, neměl psa. Jezevčíci se usadili v našich chovatelských záměrech, zdá se, dost pevně, zejména proto, že již třetí generace dosahuje výborných výsledků na zkouškách i výstavách.